40. výročí otevření školy

Ano, opravdu už je mi čtyřicet let. Jsem tedy dáma v nejlepším věku, jak říkáte vy, lidé. Naštěstí ale příliš nestárnu, protože mí ředitelé se o mě dobře starají.

Slavnostně mě otevřeli 1. září 1984. To víte, byla jiná doba, takže se to neobešlo bez soudruhů, pionýrů a nejrůznějších proslovů. Moc originální jsem tehdy nebyla. Taková typická sídlištní škola, kterých byly po republice desítky, možná stovky. Ale voněla jsem novotou, měla jsem opravdu krásnou tělocvičnu a těch dětí, co sem chodilo! Nemusely už konečně dojíždět do škol v okolních obcích.

V prvních letech byl mým panem ředitelem František Zouhar, který vydržel až do roku 1989, kdy ho vystřídal pan Vladimír Vlček. Začalo se ukazovat, že stárnu rychleji, než bych měla, a když pak nastoupil v roce 1996 pan ředitel Jaroslav Vávra, začaly se dít věci! Celková rekonstrukce! Nezůstal kámen na kameni, ale stálo to za to! Nová okna, nová hala na sport, víceúčelové hřiště, … Omládla jsem a začala jsem na sebe být pyšná. Pan ředitel byl tím hektickým děním tak vyčerpán, že mě v roce 2006 opustil. Vystřídal ho Karel Strnad, který v úpravách a modernizaci pokračuje dodnes. Mimochodem, současného pana ředitele pamatuji od jeho dětských let, protože jsem byla jeho základní školou, stejně jako pro některé další současné učitele, například pro paní učitelky Andrejskovou, Hejdukovou, Pekařovou, Enklerovou a další.

Lidi, ty mám ráda, ty mě tvoří, ty mi vdechují život. Někteří jsou nezapomenutelní, i když už je nevídám. Například pan učitel Míča, který učil několik generací žáků. Do školy vždycky chodil první, jeho optimismus a humor byly nakažlivé a nerad mě opouštěl. Proto se se svými kolegy loučil slovy: „S pozdravem, aby už bylo pondělí.“ nebo před prázdninami: „S pozdravem, aby už bylo prvního září.“ Pyšná jsem také na to, že v mých zdech učila opravdová spisovatelka, paní Vladimíra Sůvová, autorka románů Čím jsou lidé živi a Ave Maria.

Vždy jsem milovala, když se mými chodbami linula hudba nejen o hudební výchově. O to se starala a stará zakladatelka sboru Jizerka, paní Alena Brádlová, ale také paní učitelka Srbová, která vede Sedmikrásky, a paní učitelka Strnadová, ta tady nacvičuje s přípravným sborem Čekanky.

Nesmím zapomenout ani na sport, zejména na dobu, kdy do mé tělocvičny chodili trénovat často velmi úspěšní volejbalisté s panem učitelem Hamplem. V současnosti tělocvična žije hlavně florbalem a gymnastikou.

Mám prostě ráda, když se něco děje. Většinou se toho děje hodně, kromě běžné výuky se vždy těším na vaření a pečení v kuchyňce, na Evropský den jazyků, na sportování a plnění disciplín olympijského víceboje, na barevné, pyžamové či ponožkové dny, … V mých učebnách probíhají i různé soutěže a olympiády. Víkendy a prázdniny však bývají smutné. Všude ticho a klid. V březnu jste mi ale udělali radost! Na moje výročí jste nezapomněli, uspořádali mi oslavu, a tak tady bylo v sobotu 29. března živo a veselo. Slavnostně jste mě vyzdobili, v kuchyni připravili spoustu dobrot, zase zněla hudba, v tělocvičně se tančilo. Vystoupení paní Jany Vávrové se synem Janem se líbilo mně i divákům, stejně jako zpívání Sedmikrásky, Čekanek a Jizeranu. Všichni jsme se pobavili také při vystoupení šikovných tanečnic z TS Dance Smileis.

A těch lidí, co přišlo! Paní starostka, kterou také pamatuji jako žákyni, bývalý pan ředitel Vávra, bývalí učitelé, rodiče, bývalí žáci … Všechny jsem ráda zase viděla a doufám, že si to společně někdy zopakujeme, protože řečeno slovy vzpomínaného pana učitele Míči: „Všude dobře, ve škole nejlépe!“